Z Yogyakarty jsme společně s Martinou vyjížděli vlakem v 7 ráno. Do Probolinga nás čekalo něco přes 9 hodin a místa ve vlaku extra moc nebylo – ještě horší bylo, že v naší 6ti sedačce (určené pro 6 malých Indonésanů) seděl dobře živený Francouz s obrovským množstvím zavazadel. Po 3 hodinach jizdy jsme zjistili, ze velký Francouz s milionem kufrů seděl na špatném místě a misto něj zde mohl byt maly indonesan nebo nikdo 😞 Ale tak nevadi, hlavne ze ho donutili odejit – jenže misto něj přišla rodinka s malou holčičkou, jejíž nejoblíbenější činností byl pláč 🙂

Jako všude jinde, i v Probolingu Vám bude místní mafie nabízet předražený soukromý výlet – proto jsme si na internetu nastudovali co přesně máme dělat – mělo to být jednoduché: za cca 5 tisíc rupii (10 korun) „bemo“ (něco mezi autobusem a taxi) z vlakáče na autobusák Bayu Angga a poté za 35 000 IDR (65 korun) veřejnou dopravou do Cemoro Lewang (vesnička u Broma)
Dostat se z vlakace na autobusak bylo v pohode, ale pak to začalo. První že za 25 minut jedem lokálním busem – pote co jsme 25 minut počkali, tak vlastne musime cekat az do rana anebo zaplatit celé soukrome auto (tzn.za 15 lidí, i kdyz nas bylo jen 6) Martina jela hledat na vlakac dalsi lidi. Namisto 5 tisic ktere jsme platili předtím po ni najednou chtěli 30, nepustili ji odejít a odvezli jinam kde po ni najednou chtěli 50, protože i za cestu zpátky. Nasel jsem ji zničenou v obklopeni 10 taxikářů, kteří na ni ječeli, no naštěstí se vysvobozeni podařilo.
Nakonec nás bylo 11 namísto 15ti, takže bylo potřeba doplácet víc, a jelikož se stala malá chyba ve výpočtech, po vybrani penez jeste neco chybelo. Slíbil jsem jim 20 navic, ale hlavne at uz jedem (po 3 hodinách od příjezdu!), domluveno, zaplatil jsem 20, ale klucina mi vytrhl z rukou dalsich 5 – v ten moment uz jsem vybouch a vysvětlil mu že takhle teda ne – a ono to konečně zafungovalo a začali se chovat slušně 🙂

Jelikož jsme přijeli až v noci, bál jsem se že i ubytování bude předražené, nebo minimálně budou stejné problémy jako u autobusu. Naštěstí se mé obavy nepotvrdili a díky větší skupině se nám podařilo dostat na výbornou cenu 50 IDR na osobu v homestay Budi

Po takhle únavném cestování se nám na východ slunce opravdu nechtělo, takže jsem vyrazil až v 8 ráno přímo na Bromo. Se Švýcary Elisou a Neem a jednou angličankou jsme šli zkratkou u které byla cedule „tudy nechoďte, běžte jinou cestou, kde se vybírá vstupné“ – lepší radu nám opravdu dát nemohli…



Ten hukot který jde z kráteru bych přirovnal k startující stíhačce a kráter s jezerem a neustávajícím dýmem považuji za jeden z nejsilnějších zážitků z cesty – rozhodně to za tu námahu stálo, najednou bylo zklamání ze strastiplné cesty zapomenuto. S ostatními jsme se rozloučili nahoře u kráteru, oni se vraceli do města, já si obešel kráter – nádherná cesta se super výhledy a akceptovatelným rizikem zřícení se dolů do „pekla“



Odpoledne se ke mě přidala Martina s kterou jsme dali výšlap na vedlejší sopku Gunung Batok s výhledem na Bromo a cestou dolů si vyzkoušeli „serfování na písku“







Jelikož se blížil Indonéský den nezávislosti, šel na Bromo průvod policistů. V očekávání slavností (a západu slunce nad sopkou) jsem si to vyběhl ten den už podruhé!

Ráno jsme vyrazili ve 4 hodiny na východ slunce na horu Gunung Panajakan – opět úžasné výhledy, které kazila jen opravdu velká zima 🙂

Dostat se zpět do Probolinga nebyl ráno problém, přišli jsme k autobusu akorát když se zaplňoval a tudíž to tentokrát bylo beze stresu. Ten nastal opět až ve městě – opět podvádění lidí, pro které je každý cizinec chodící bankomat, kterému stačí říct „oslíčku otřes se“. Namísto proklamované ceny 50 000 IDR za autobus do Banuywangi jsme platili 80 000, údajně za lepší servis, rychlejší spoj bez zastávek a přesedání (zastávek bylo asi milion, cesta netrvala slíbených 5 hodin, ale 9 a půl, a na půli cesty nás vyhodili z autobusu na přesedání tak rychle, že jsem v autobuse málem nechal ukulele, Martina tam opravdu zapomněla mikinu, ortézu a další věci a naše španělské kamarádky dokonce telefon!) Jediná část cesty která se mi líbila byl průjezd kolem hory Gunung Genging.