17. srpna je největší Indonéský svátek – den nezávislosti.

Jelikož jsem si to nechtěl nechat ujít podobně jako v Jogjakartě (večer jsme se domluvili se spolubydlícíma že to ráno zajdeme omrknout, když jsem se v 8 ptal jestli teda někdo jde, tak mi odpověděli že už to skončilo!), vystartoval jsem z postele hned jak jsem před 6 tou slyšel bubny z postele. Až v průvodu jsem zjistil že to se státním svátkem nemá nic společného, ale že vezou chlapce po obřízce zpátky domů. Tuto útrapnou cestu absolvují všichni muslimští chlapci na Jávě. Samozřejmě nesmělo chybět jídlo, pití a živá muzika, ale když mi nabízeli abych se podíval z blízka a vyfotil si inkriminované místo, s díky jsem odmítl – chudák malý brečí bolestí, zatímco všichni ostatní slaví…

Poté jsem se šel podívat k řece – nebo by to bylo lepší nazvat stokou? Mimochodem, přišel jsem tam zrovna v moment, kdy mi psala kamarádka o tom, jak se má dobře v 5-ti hvězdičkovém hotelu:)

Oslavy dne nezávislosti začali v 9 ráno na náměstí Taman Blambangan. Nejprve proběhla „vojenská přehlídka“, ale pravá oslava začala až byly formality vyřízeny a do centra dění se dostali holky ze všech okolních škol a předvedli svůj nacvičený synchronizovaný tanec. Nakonec došlo i na přelet letadel nad oslavou 🙂

Odpoledne radost zkazila nemožnost sehnat skůtr na cestu na Kawah Ijen – všechny půjčovny měli vyprodáno. Zachránila nás CS hostitelka Bantang, která nám půjčila vlastní skůtr. Sice v trochu horším stavu, ale schopnou přepravit nás.
Bintang, ač muslimka, dělá vodní sporty, miluje plavání a denně trénuje pádlování.

Ještě odpoledne jsme zajeli na 20 kilometrů vzdálenou pláž Bunder – Bangsring Underwater, kde mají na moři připevněné sítě v kterých plavou malý žraloci a vy si můžete zaplavat s nima. Dále jsou zde „korálové sazenice“ a díky krmení rybiček jich kolem Vás plave velká spousta.

Jelikož je blue fire (z kráteru sopky odkud se vynáší sulfát uniká plyn který hoří) vidět pouze v noci, museli jsme vyjet už v 1 ráno. Přes hodinu cesty na motorce v úplné tmě a do vysokého kopce nebylo nejpříjemnější, ale s nulovým provozem a na místní poměry překvapivě dobrou silnicí se to zvládlo. Následovala další hodina výšlapu do prudkého kopce a sestup do kráteru, což uprostřed asi milionu lidí a se sirným zápachem znepříjemňujícím dýchání už tak příjemné nebylo. Modrý oheň byl zajímavý, díky spoustě kouře viditelný někdy míň někdy víc.

Ještě před východem slunce jsme se zvládl vyškrábat na vrchol sopky – výhledy úchvatné, jen východ slunce se nekonal, bylo zataženo. Zato byla nehorázná zima a při zahřívání se u ohníčku jsme si připadali jako bezdomovci (což teda oba momentálně jsme:) )

Po návratu do města se nedalo dělat nic jiného než si před cestou na Bali alespoň na chvilku zdřímnout. Martina zde zůstává ještě asi týden a aby se vyvarovala únavnému cestování neexistujícími autobusy, na celou dobu si vypůjčila skůtr. Já namísto toho abych už jel jen odpočívat na pláž, jsem se k ní samozřejmě na cestu kolem ostrova přidal – dokud žijeme je potřeba si užívat, na spaní bude dost času v hrobě.

Jen jsme s dvěma krosnami byli na skůtru trošičku přetížení, ale zvládnout se to dalo – hlavně když nás po cestě zdravili opice.
Večer nás po měsíčním ramadánu na muslimských Borneu a Jávě čekala na hinduistickém Bali neomezená zásoba levného araku (pálenka z rýže, 60 korun za litr a neoslepli jsme), šnorchlování u dalších „sazenic korálů“, do kterých pouští elektrický proud aby rostli rychleji a nejluxusnější ubytování celé dovolené – spaní pod hvězdičkami na pláži v Pemuteran.