Indonésie dny 19 – 21: Yogyakarta, Borobudur, Prambanan

V Jogjakartě, kulturní metropoli Jávy a celé Indonésie jsem našel CS ubytování u Sergiana. Bydlí s dalšími studenty, kteří milují fotbal, mluví plynně anglicky a hlavně jsou super lidi. Nejenže jsem se dozvěděl co v jejich městě a okolí navštívit, ale navíc mi pomohli koupit lístky na vlak (nemožné bez indonéské platební karty), hodili na nádraží a dokonce půjčili skůtra na výlet. Jediný háček byl v tom, že jako všichni studenti rádi paří do noci, teda kromě jednoho který vstává už 5 aby mohl poslouchat hlasitou hudbu… Když k tomu přičtu noční hlídky a duchy na želvích ostrovech, tak už jsem 2 týdny nespal víc než 4 hodiny denně a začínám se cítit jako chodící mrtvola.

Zrovna dnes bych skleničku něčeho ostřejšího opravdu potřeboval (nejen protože je pátek), ale bojím se že 0% pivo mé choutky neuspokojí.

Naštěstí jsem u vodního paláce potkal velmi příjemnou a milou Pařížanku Sam, která mi svou přítomností a příběhy z cest pomohla na (po 2 týdnech ve společnosti na ostrovech) nepříjemnou samotu zapomenout.
Kromě vodního paláce Taman Sari (s třemi bazény – jeden pro sultána, druhý pro jeho děti a třetí pro manželky) s podzemní mešitou stojí za návštěvu Keraton palác, Benteng Vredeburg a hlavně živá ulice Malioboro street.


V Indii jsem 20x vyšší vstupné do chrámů pro cizince akceptoval, jelikož beru, že mně těch 40 korun bolí podobně, jako některého z místních koruny 2. Zde sice od cizinců vyžadují „jen“ 10x víc než od místních, ale cca 600 korun namísto 60ti se mi zdá opravdu moc. Nejdůležitější chrámy jsou 2, takže to dělá celých 1200 peněz a na východ, případně západ slunce, je to ještě o třetinu dražší! Jedna věc je podporovat potřebné, ale tomuhle říkám čistá zlodějna.
Proto jsem byl rád za seznámení se s Češkou Martinou, které někdo poradil, kudy přelézt plot největšího budhistického chrámu Borobudur bez placení. Jedinným háčkem byl hodně časný odjezd tak, abysme lezli krytí tmou a v případě, že to nevyjde, se stihli přesunout na jiné místo ještě před východem slunce. No prostě budíček ve 3 ráno, což při usínání po půlnoci není úplně košér. Také jsem zjistil (až pozdě) že k ránu na motorce může být zima dokonce i v Indonésii. Vše naštěstí proběhlo hladce a východ Slunce nad stále aktivní sopkou Gunung Merapi jsme si užili.

Poté jsme projeli venkov – navštívili vesničku Klipoh plnou hrnčířských dílen (což jsme si samozřejmě vyzkoušeli)
a navíc shlédli trénink bojových kohoutů.

Vedlejší cesty jsou sice v hodně špatném stavu, ale výhledy se nám odvděčili.




A ženský volejbalový turnaj v “bikinách” byl pravou třešničkou na dortu.

Počítali jsme, že se vykoupeme u vodopádů Taman Sungai Mudal.


Jenže než jsme se tam dostali, tak už extra velké horko nebylo a hlavně nás po brzkém vstávání a celém dnu venku dohnala únava a tudíž moc nenadchly.

K hinduistickému chrámu Prambanan jsem se dostal také přes plot (přelezený v části Budhistického chrámu Candi Sewu) – a musím uznat že se mi líbil o mnoho víc.

Candi Sewu

Na zdech chrámů jsou vytesány mýtické příběhy které tvoří celé knihy

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

*

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..