Lezeni, lezeni a jeste trochu lezeni…
Na Railay bay a Tonsai bay je opravdu hodne lezeckych cest. Z většiny je jedinečný výhled na okolní prales a pláže. Jak to říct jednoduše – jeden den lezení rozhodně nestačí, a to ani v případě že kvůli druhému dnu na skalách riskujete 2 noční cesty přes prales, v případě přílivu (ktery pravidelně zaplavuje cestičku) plavání a promaceni všech věcí ve vaší krosne „vonavou“ slanou vodou a v nejhorším případě i zmeskani letadla…
Franzi se dnes citila lepe a mohla na skaly vyrazit s nama. 
Po par cestách na rozlezeni přišel zlatý hřeb dne – vicedelka 6c. 
Začalo to nevině, Oliver vylezl prvni delku, ale pak misto navratu zavolal ze se mu dolu nechce a jestli nekdo z nas nechce pokracovat nahoru s nim. 
Konzultace s pruvodcem slibovala peknou 6b+ cestu a ja se nechal premluvit sliby ze přinejhorším me nahoru vytahnou. Na prvním standu kolem nas probehla skupina opic – nejenze lezli vyrazne rychleji nez my, ale navic to zvladli cistym stylem a kompletně bez jištění! 
Povzbuzeni skvělým zážitkem jsme pokracovali dál, ale bohužel nechtěně presli do mirne tezsi cesty 6c. V polovině druhé délky přišla krize, to když na mě Oliver zavolal ať za žádnou cenu nestrkam ruku do te velke diry – jedine ke ktere jsem upinal vsechny me nadeje ze bude dobře držet a ja mozna nespadnu – protoze v ni videl hada. Nejakym zahadnym způsobem jsem se sice pres toto misto dostal, ale stalo me to posledni zbytky sil. Oliver se sice jeste o 3. delku pokusil, ale ani jemu, potom co me musel po setkani s hadovitym kamarádem tahnout nahoru, moc energie nezbyvalo. Rozum zavelel a radeji jsme sli dolů. Ve 4 hodiny uz byl stejne nejvyšší cas na oběd (nikdy bych nerekl jak rychle na skalach utika cas)
Navecer jsme dali ještě pár jednodušších cest, které mi navrátili sebevědomí, dodali chuť do dalšího lezení a na kterých nás znovu navstivily opice.