Nový Zéland dny 5 – 8: Kepler trek

Ráno jsem v obchodě doplnil zásoby jídla na 4-5 dnů a v DOC se ujistil o aktuálních podmínkách.
Údajně je nahoře po pás sněhu a může se tam jenom s mačkami, rádiovým vyhledávačem a cepín s lavinovým vybavením jsou silně doporučovány. Jelikož jsem netušil k čemu by mi na kopci byla kočka, tvrdil jsem paní že mám v batohu sbaleno úplně všechno. Jelikož mačky několikrát zopakovala, zeptal jsem se kolik vlastně stojí půjčovné – nechápala proč se na to ptám když “mám všechno” – tak jsem se přiznal že mám všechno kromě maček. To že rádiový vyhledávač nepůjčují přímo v DOC, ale musel bych do půjčovny (navíc nejbližší byla zavřená a musel bych zpátky do centra) mě celkem naštvalo a vyrazil jsem přímo. Ještě jsem samozřejmě koupil lístky na ubytování na 3 noci (15$ jeden) a potvrdil si počasí: dnes ani zítra by pršet nemělo, slejvák bude až zítra v noci (nahoře sněžení), ale to už budu mít přechod hor za sebou a budu spát v údolí => cestě nic nebrání 🙂

Sluníčkové počasí před odchodem

Budu mít štěstí a potkám Kiwi, nebo naopak neštěstí a sesune se lavina?

Z počátku vedla cesta kouzelným lesem podél jezera Te Anau. Když jsem před stoupáním obědval na pláži, potkal jsem český pár Petra a Zuzanu. Původně chtěli také na celý trek, ale DOC je donutil se toho vzdát a proto šli jen k první chatě, přespat a zítra zpátky – škoda, cesta s nimi příjemně ubývala.

Po výstupu a složení věcí na Luxmore hut jsme vyrazili k Luxmore jeskyni. Raději jsem od ní moc neočekával, proto mě její velikost opravdu příjemně překvapila. Jelikož se Petr ve stísněném prostoru necítil úplně nejlíp, vyrazili jsme na průzkum jen se Zuzkou. Jeskyně byla opravdu zajímavá – šlapat v potůčku, úzká cestička, místy výška jen po pás a úzké průchody, kterými jsem měl problém se protáhnout, do toho nějaké úseky kde se muselo po skále lézt. Východu z jeskyně s vodopádem jsme se nedočkali a po HODINĚ cavingu jsme se otočili zpátky – ne že by to dál nešlo, ale vyhrál zdravý rozum – pokud by venku zapršelo, tak se jeskyně zaplní vodou tak rychle, že nemáme šanci uniknout a zadržet dech na hodinu neumí ani Ryba jako já. Na cestu zpět jsme si vyměnili role a cestu vybírala Zuzka, já svítil zezadu – po chvíli říká že je to takto lepší, protože předtím takhle nádherné stalagmity neviděla…  První jsem byl jen rád že si to také užívá, až když cesta dál nevedla (respektive vedla, ale tak složité skálo lezení jsme si opravdu z cesty dolů nepamatovali), napadlo nás že jsme asi odbočili špatně! No nic, stačilo zachovat klid a vrátit se na jednu z dvou křižovatek, zvolit druhou cestu a za chvilku jsme byli venku. Cesta vzhůru trvala “jen” 45 minut – opravdu bych rád věděl jak je jeskyně hluboká celkově.

Ráno nám dobrovolnice na chatě potvrdila aktualizovanou předpověď počasí – opravdu bude pršet až v noci a navíc v pátek by pršet nemělo (podlé původní předpovědi ano a celý den), jen pár přeháněk. Navíc na chatě byli lidé kteří alpský úsek šli včera a žádné nebezpečí nezaznamenali. Petr se Zuzkou chtěli alespoň vystoupat na Mount Luxmore a pak se vrátit – okamžitě jsem vycítil šanci a navrhl aby si batohy vzali s sebou, když bude cesta špatná, zas tak moc je to nezatíží a můžou se vrátit, ale když bude dobrá tak můžeme pokračovat a zvládnout celý trek. Jedinou starostí bylo jídlo – skrz varování si vzali jen na 2 dny, ale to jsme vyřešili tak že případně trek zkrátíme na 3 dny a trochu se omezíme.

 
Poté co jsem postavili sněhuláka tak nás navštívil i papoušek Kea

Potvrdila se Hamishova slova že DOC je “stará dáma”, která než aby se někomu něco stalo, tak raději všem přístup do hor zakážou (nedoporučí).
Bylo zde maximálně 10 pěti metrových úseků kde bylo sněhu max po kolena, ale tím že byl vyšlapaný tak jsme nikdy víc než po kotníky nezapadli. Lavina potenciálně hrozila, ale jedině na opačnou stranu hor – na straně s pěšinkou nebylo vůbec žádné nebezpečí.
Ano, jsou to hory a podmínky se můžou změnit každý den, ale v moment kdy jsme šli my nebyl naprosto žádný problém a jsem si jistý, že nikdo z DOC nemá tušení o tom, jaké podmínky tam panují, tak raději všechny odrazují počasím, které možná panovalo v tu nejhorší zimu v srpnu!

Sestup k Iris Burn chatě vedl lesem jako z pohádek mechu a kapradí. Sílu vody při tání ukazovali polámané stromy kolem nevinného potůčku. Na chatě se nám i přes promáčené dříví zatopit podařilo a tak jsme vysušili všechno oblečení a strávili příjemný večer v “teple domova”

Na třetí den jsme si i díky chybějícímu jídlu naplánovali 2 denní úseky. 30 kilometrů k parkovišti (případně dalších 6 až do města) není sice úplně málo, ale zvládnout se to dalo celkem v pohodě – hlavně když přestalo pršet. Cesta vedla údolím, lesem, podél jezera Manapouri, kolem kachního jezírka, přes bažiny, i podél Waiau řeky.

Večer jsme úspěšné zvládnutí treku oslavili s Hamish a Aurora – jen se mu v jeho Kiwi domě nelíbila moje Australská mikina a musel jsem se převléct – snažil se mě navléct do zálandské vlny, ale já zvolil jinou přikrývku

V sobotu mě čekal návrat do Queenstown – takže stopem 70 kilometrů, vyzvednout motorku a podél jezera Wakatipu zpět do města. Zima byla sice i přes poledne “jak na motorce”, ale stáda ovcí s jehňátkama, která se učila chodit, ale zatím se na nohou udržet neuměla, ohrady s jeleny, okolní hory a hlavně jezero byly dostatečnou odměnou.

Maximální rychlost do kopce

Blbci na cestě – naprosto opilý (doufám že alespoň řidič ne), přejíždět se a házet flašky od piva do jezera 🙁

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.