Nezaprší a nezaprší…
S písničkou na rtech a skotským heslem „lepší deštivý den v horách, než slunečný v kanceláři“ jsem vyrazil pokořit Fan Si Pan, s 3143 nejvyšší horu celé indočíny. Alespoň nebudou otravovat komáři a hadi budou zalezlí…
Minimálně než uvidíte že nemá hlavu která by mohla skrývat jedové zuby, dokáže vystrašit i takováto přerostlá žížala. Sory jako, ale odhadem 80 cm žížalu jsem ještě neviděl – a to ani u nejlépe obdařeného kamaráda v trenkách!

Průchod tímhle měl (kromě koupaliště v obou botách, což jsem při následujících 9 hodinách celkem pocítil) i jednu výhodu – úplně mi přestalo vadit, že mi na začátku jedna noha sklouzla do bláta.

Francouzi říkají že neexistuje špatné počasí v horách, jen nevhodné oblečení. Něco na tom bude, za celý trek jsem nepotkal nikoho kromě jedné Francouzky.

Ne, opravdu se nejedná o vodopád ani o potok, tohle je jediná cestička.

Ze sedla Tran Ton (1953 m.n.m.) je to na vrchol (3143 m.n.m.) „jen“ 13 km a 1190 výškových metrů, což by se mělo dát zvládnout za jeden den v pohodě, i když skupiny s průvodci to chodí 2 dny. Jenže cesta vede neustále nahoru a dolů a celkem to dělá 1502 metrů nahoru a 331 metrů dolů, takže člověk po cestě tam a zpátky ujde 26 km a 3666 výškových metrů! Navíc je cesta hodně blbě značena (respektive není znacena vubec) a je velmi snadne zabloudit.

Zevnitř zamlzeny objektiv fotoaparátu (mrazu a vodě odolnemu!) dokazuje, že počasí na vrcholu opravdu nebylo nejlepší.

Hned při začátku klesání jsem ucítil nepříjemnou bolest v levém koleni, po půlhodině odešlo i pravé. Mohl bych za to vinit i neustále se střídající stoupání a klesání zde na cestě, ale hlavním viníkem bude spíš poslední měsíc na motorce v kratasech… už nikdy nebudu jezdit bez ochrany kolen, slibuju:(

V nižších polohách po cestě zpátky už se počasí zlepšilo.

Najeto 25 km