Když se daří, tak se daří, a když se sere, tak úplně všechno!
Začalo to hned ráno ve městě, když motorka začala zlobit. Brzy jsem pochopil že mi došel benzín, což by samo o sobě nebyl nejhorší problém, kdybych ovšem včera v noci neutratil všechny peníze, co jsem měl u sebe. Bez benzínu, bez peněz, baterka v mobilu prázdná a ke všemu začal další tropický slejvak – to nám ted den hezky začíná. Naštěstí se mi podařilo uprosit jednoho opraváře. To že nemám peníze jsem mu pro jistotu řekl az po té, co jsem mel benzín v nádrži. Peníze jsem slíbil přivézt, on mi nevěřil a chtěl at mu nechám jako zálohu hodinky a prilbu, coz jsem zase odmítal já. Skrz jazykovou bariéru se nám ani po delší době nedařilo najít řešení, tak jsem prostě nastartoval a chtěl ujet. On reagoval tím, že mi sebral klíčky! Když jsem mu nabízel technicak výměnou za klíče, sebral mi i ten… Z patové situace mě dostali psí oči. Ty na něj kupodivu zafungovali, všechno mi vrátil a já mohl v klidu (stále ještě v bouřce) na byt, sbalit se, dotankovat plnou a vyrazit.

Vyrazit by bylo správné slovo pokud by motorka fungovala – bohužel motor začal poprvé stávkovat. Návštěva servisu, prohlídka a nová svíčka mě stáli příjemných 60 korun, nepříjemná byla jenom informace ze nesmím jezdit v dešti, jinak ze to přestane jet znovu. Jak to udělat když prší pořád mi neporadil.

Při jízdě na takovéto polorozpadle motorce se myšlenkami vracím o 15 let zpátky. Musím myslet na začátky na Pionýru, na Fechtl cup, na strýčka Mikulčíka, no prostě na ty neustálé opravy a strach jestli dojedete do cíle. Dříve platilo že motorka vytuněná na nejvyšší výkon nikdy nedojela do cíle. Já sice většinu ostatních předjíždím, ale na velké kluky na dospělackych motorkách (135 nebo 150ccm) nestačím, takže doufám, že se do cíle dostanu.

Můj benzinovy zachránce byl mile překvapený když mě viděl s penezma, ja nemile když jsem zjistil ze tato zajizdka mě donutila jet přes centrum namísto obchvatu! Popravdě jsem hodně rád, že jsem projížděl mimo dopravní špičku…
V Saigonu zije kolem 6ti milionů lidí a motorek je v každé křižovatce snad ještě víc. I když vám to na první pohled bude připadat jako když do každé křižovatky vjíždí desítky až stovky motorek ze 4 směrů současně, provoz je až překvapivě plynulý a kupodivu to má i nějaký řád a pravidla, jen je potřeba opravdu hodně předvídat a hlavně nedělat ukvapené manévry. Pokud uvidíte jak někdo jede přímo proti vám, případně přijíždí z boční ulice ale protože nemůže pokračovat tak zastavil před vámi, za žádnou cenu se mu nesnažte vyhnout, protože by vás okamžitě smetlo dalších par motorek jimž byste se pripletl do cesty. Je potřeba zpomalit, případně zastavit úplně, on už nějak proklickuje a cesta se uvolní. Rozhodně se jedná o zážitek který doporučuji každému motorkáři.

V okolí města Cu Chi si Vietnamci v průběhu války proti američanům vybudovali 250km dlouhou síť tunelů, která jim umožnila přežít a přiváděla američany k šílenství. Díky dumyslnosti systému pronásledovaný partyzán zmizel v jednom v chodu, po němž za okamžik nebyla ani stopa (případně čekala nastražená mina), a začal střílet z jiného utajeného východu. Když se k tomu přidali důmyslné pasti s bambusovymi kopí připravenými probodnout všechny kdo do nich spadnou, vojákům nic nepomohlo ani vyčištění pralesu napalmem.

Měli celé dílny na rozebirani amerických bomb, z kterých poté používali díly na výrobu pastí a dalších potřebných věcí. Z pneumatik vyráběli kupříkladu sandály – kromě normálních i speciální, s jednou slapkou dopredu a druhou dozadu, tak aby nepřítel nevěděl, kterým směrem pronásledovaný šel.

Vietnamci pracovali neúnavně hlavně v noci. 12 lidí dokázalo za jednu noc vykopat 3 hluboké díry vzdálené od sebe 10 metrů a propojit je tunely, takže misto na obranu bylo nachystáno. V noci také sadili rýži, aby měli co jíst.

Po vstupu do džungle jsem se zase se strachem v hlase ptal jestli zde žijí hadi. Odpověď NE mě hodně překvapila, jen do té doby než průvodce dodal ze zde nejsou přes den, ale v noci je jich plno. Když potom nabízel „hadí víno“, už jsem se raději na nic neptal.

30km před cílem (už potmě) motorka začala plavat. Zadní guma byla kompletně prázdná, ja chápal že v 7 večer mechanika nesezenu, že se dnes do cíle nedostanu a stanovil si pravidlo: plánovat cestu do maximálně 4 odpoledne, abych se i v případě poruchy dokázal někde ubytovat za světla. Po ani ne 5ti minutách tlačení jsem našel servis kde mi duši za 20 korun zalepil -> hurá jede se dál.

7km před cílem už jsem chtěl napsat zprávu že jsem cestu zdárně zvládl a za 10 minut přijedu – no nevyšlo to, kilometr před cílem se mi při zivotu nebezpečné rychlosti 50km v hodině roztrhl řetěz… Naštěstí přímo před servisem, kde mi za 30 korun jeden článek řetězu vyměnil a ja šťastně dorazil do cíle.