V 5:30 jsem vyjel autobusem smer Mandalay. Autobus je mirne dražší nez vlak, ale zhruba 2x rychlejší a jezdi jich viz nez 1 za den. I kdyz se o trochu vic trepe, je rozhodně pohodlnější. Vysadit jsem se nechal ve vesnici Pyin Sar a pesko stopem se vydal k vodopadum Dee Dote. Stopovani nebyl uplne nejlepší nápad, jedna se o zhruba 40ti kilometrový horsky usek kde skoro nic nejezdí. Nastesti jsem mel stesti a 4 ruzne nakladacky me behem hodiny a pul na korbe dovezli az na misto (nepocitam minibus mnichů ktery hned po nasednuti odbocil z me cesty, ale pro jazykove obtize jsem je nemohl donutit zastavit, takže namisto ulehceni mi cesty jeste pridali… od te doby uz jsem preferoval jenom korbu, odkud se da v pripade potreby seskocit)

Vodopady slibovaly nadherne modrou barvu jako z reklamy
Ne ze by jejich primo zklamaly, ale hnedo zelena barva byla daleko za ocekavanim.
Co u vodopádů opravdu potesilo byl oběd. Zeleninova polevka, fried egg, rice a k tomu opekane brambory, to vse za v prepoctu 15 korun:)

Do Mandalay jsem se dostal zase stopem. Rodina z Myitkyina (9hodin cesty) byla v Mandalay zavest auto do servisu, protoze na jejich korejce bližší servis nemaji. No a kdyz uz byli tak daleko, osvezeni u hodinu vzdalenych vodopádů bylo jasnou volbou.
Krome odvozu jsem jeste jako darek dostal manga ktera po ceste nakoupili, protoze zdejsi jsou nejlepší z cele Barmy. Můžu potvrdit ze opravdu umi vybirat.
Dale jsem se dozvedel neco o kvalite života – ucitel si vydela cca 200 000 kyatu (min nez 4 000 korun), pro porovnání, v Nepalu to cislo bylo asi 5 000 korun, v Thajsku si zahraniční ucitel jazyku prisel na 22 000 korun.

Západ slunce u Mabdalay palace

Soutěž o nejkycovitejsi chrám Mynmaru vyhrál Kyauktawgyi Paya