Vánoční Sardínie

on

Za sněhem! Vykřikovala Marky. Ale kam, když Švédsko prostě potřetí neláká, v Gruzii toho kromě skialp v zimě moc k pochození není a 4 hodiny světla denně na Islandu nezachrání ani zamrzlé vodopády s polární září dohromady.
Za lezením! Maroko, Mallorca, El Choro, Izrael… asi se mi stýskalo po Itálii, asi jsem nevybíral já, nebo prostě jen proto, že byly ve vhodném termínu nejlevnější letenky 🙂
Tentokrát to bude jiné, žádný týden lezení v kuse, živoření a poustevničení v jeskyni. Se vší parádou, půjčeným autem a luxusem AirBnb ubytování, no prostě všeho co se k pořádné poznávačce sluší a patří.
A když jsme se dozvěděli že se přidá se David s kamarádkou popsanou slovy “Mam kamosku, hodne odolnou vuci exterieru. Neni uplne top lezec, ale ma nadseni! Myslim, ze by to mohlo fungovat”, přípravy mohly začít 🙂

Každý by měl vědět, že nejdůležitější událostí zájezdu je zajištění proviantu hned po příletu (o to důležitější, když další 2 dny jsou Vánoce a tudíž všechny obchody zavřeny) a samozřejmě plynové bomby, aby bylo na čem vařit, což je úkol o to těžší, o co víc na jih člověk míří (sehnání bomby připojitelné na české vařiče je úkol snadný asi jako nelezení jehly v kupce sena)
Že je Neptune’s Grotto zavřena nás nemůže odradit, jsme přece Češi (dobře a Slováci), vždyť i další skupinku lidí co lezou přes plot známe z letadla. Navíc i místní stařík postávající u zamčené brány se slzou na oku vzpomíná, jak za jeho mladých let byla jeskyně volně přístupná a doporučuje bojkot řetězů. Bohužel mnohem níž byla další brána, která bez lezecké výbavy překonat nejde. Náladu jsme si spravili v Grotta Verde, kam ke vstupu stačilo překonat 4 lehčí mříže.
Na ferratu Cabirol už jsme si naopak lezecké věci vzali – to jsme ještě netušili že naprosto zbytečně. Ferrata už je 2 roky zavřená, ocelové lana přestříhané a vůbec dostat se k ní slibuje úžasné prodírání přes neproniknutelné křoví.
Namísto smaženého kapra jsme na štědrý večer grilovali. Od zpívání koled nás odradil jen správce parku, na kterého už kuřata ani špízy nezbyly, tudíž nás donutil změnit pole působnosti.

Noc u jezera Lerno nebyla skrz silný vítr a strach, že stan buďto uletí nebo spadne a nás udusí, případně pokoušou psi, zadupou krávy nebo vyžene majitel úplně idylická, ale ranní sluníčko všechno změnilo. Hned druhý den lezení? Možná že skupinka nebyla namixována úplně špatně 🙂 Sektor Serendippo nabízí lehké lezení plotnového charakteru v kotli otočeném celý den na sluníčko. V cestách bez popisu není úplně nejjednodušší se vyznat, ale po seznámení se s místní skálou v Il Re Della Griglia 5b a kontrole dostatečného vybavení na dvoudélce Natalie 5c+ s úžasným výhledem se zvládl i jeden 6b přelez bezejmenné cesty. Alex dokonce poprvé vyzkoušela lezení na prvním konci lana v cestě Pinocchio 4c. Večerní návštěva nebojácné lišky, jež se mi pokusila ukrást botu, způsobila v našem tábořišti trochu paniku. Ta byla navíc podpořena silným větrem, jež nám ještě při stavění odnesl stan přímo nad vařič a vytvořil nové díry (auto naštěstí nepodpálil úplně), a na už stojícím stanu polámal tyče!

Vítr utichl, jupí, můžeme na procházku. Z cala Fuili do cala Luna po pobřeží je to součást původně zamýšleného Selvaggio Blu – údajně nejtěžšího treku Evropy, od kterého nás odradila spousta věcí, jako třeba divočáci, nutnost dvou lan na slaňování z 50-ti metrových útesů, komplikovaná navigace, to že standardní zásobování je v divočině na míle vzdálené od silnice po moři což se v zimě nedá sehnat, ale hlavně krátké zimní dny. Jelikož nabízená cesta S’Iscala de S’Iscra byla neprůchozí, nazpátek jsme šli řečištěm Riu Codula di Luna a poté po schodech Scala e S’Arga, kde jsme si užili setkání s prasaty (dle místních, dle našeho strachu s divočáky) Závěr jsme si opět díky chybějící výbavě prodloužili – canyoning v Riu Cadula Fuili může být zajímavý, ale bez slaňovací výbavy je neprůchozí. Návrat za tmy, 15km, 800 výškových metrů… tomu říkám rest day 🙂

A po odpočinkovém dnu nemůže následovat nic než lezení. Teď už víme že pro Alex rozhodně nemusíme vybírat žádné lehké sektory a tak je jasným cílem Cala Fuili s nepřeberným množstvím 6a cest přímo nad mořem. Dopoledne nabrání kuráže v sektoru Amelia, oběd a přesun do Spigolo Fuili, které nás původně mělo přesvědčit k pokusům v těžší jeskyni, namísto toho rozhodlo že lezení bylo pro dnešek dostatek. Cestu Mad Max 6b+ jsem ani na X tý pokus nedokončil, Markéta si vedle úplně stejně ve vedlejší a byl jsem rád že nám David půjčil presky na vysbírání těch našich 😀

28. prosince je den D, Nicola z půjčovny PrimaSardegna se vrací z dovolené a můžeme konečně vyzkoušet Davidem domluvené kajaky. Ne že by se mi do toho v prosinci nějak chtělo, ale návrh rozdělit se a máčet se v ledové vodě jenom půl dne se zdál akceptovatelný. Navíc když hlásili bezvětří… Těsně před vyplutím Davida s Alex přiběhl Nicola, ať si rozhodně nechají zapnutý mobil, že jim pravděpodobně bude brzy volat ať se skrz vítr ze severu okamžitě vrátí… Když sousedka potvrdila, že má loď na moři a nabídla se, že je kdyžtak pojede zachránit, mohli jsme se v klidu těšit až je vystřídáme 🙂 David volal hned za chvíli že už jsou v Grotto di Bue Marino (v které jsme od nich měli podle původní domluvy kajaky přebírat), bodejť by ne, když jim fučel vítr do zad, to my se budeme muset vracet proti větru… se slovy ať si to užijí pořádně jsme je poslali až do Cala Luna a šli v klidu vařit oběd. Při střídání se nám při pohledu na zimou se třesoucí Alex do kajaku vůbec nechtělo, do mokrých “neoprenů” ještě míň, ale zkusit se má všechno. Mě jako zkušeného kajakistu vrátila první vlna na pobřeží a zapíchla do pláže tak šikovně, že kdyby mi David nepomohl, tvrdnu tam dodnes. K jeskyni to po větru bylo krásné, a ač rozhodnuti že se nenecháme vlnami rozbít o útesy, touha po poznání byla silnější a za chvilku už jsme úspěšně kotvili uvnitř. Jeskyně je krásná (vede 70km do vnitrozemí), ale nervozita že vlny odnesou kajaky, v kterých je jediný mobil a bez kterého bychom se pomoci nedovolali, společně se zimou moc dlouhé kochání nedovolovaly. Voda se povedla z lodí vybrat, takže druhý odjezd už byl až na vlnou spláchnutý dry bag celkem úspěšný a příjemný. Příjemné to bylo až do chvíle než zašlo slunce a my byli ještě pěkných pár kilometrů daleko. Poznámka, že teď budeme muset chvilku máknout, aspoň než se dostaneme ze stínu, nebyla zrovna oceněna. Dozvěděl jsem se něco o tom že Marky maká na maximum od začátku a víc už to nejde… Tady už nepomáhal ani výhled na krasové jeskyně 😀

Asi protože celodenní ležení u vody s knížkou v ruce je nepříjemné, mohou z toho být oleženiny a to přece nikdo z nás nechce. Nebo možná jen protože včera toho bylo málo… prostě ti co to včera zvládli můžou dnes za trest na kola. Pán z půjčovny vzal knížku a ukazoval doporučenou trať, nahoru po šotolině do výšky zhruba 800 metrů nad mořem, nazpátek druhým údolím po asfaltu. Proč po silnici někde údolím když knižní průvodce doporučuje nazpátek horskou hřebenovku slibující panoramatické výhledy, ptáme se? To je moc technicky náročné, takový trail, odpovídá Nicola a se strachem prohlíží svá kola. Marky se radostí rozsvítili oči a mně strachem protočily panenky… První zastávka u Nuraghe po nastoupání 300 metrů byla příjemná, bohužel několikahodinový následující stoupák o něco méně. Zima byla o to větší oč výš jsme se dostávali, ještě že někdo chytrý před výjezdem radil nebrat teplé oblečení, že se šlapáním do kopce zahřejeme. Teploměr ukazuje 7 stupňů a nejraději bych si za tu předpověď vyliskal 😀 Skalní okno Arco Suttaterra je sice pěkné, ale skrz zimu se na něj stejně nekoukáme a jdeme se schovat do závětří. První technický úsek po obědě posílá Alex z kola, Marky se rozhoduje otestovat pevnost zdejších šutrů kolenem a David při tréninku přeskoku kolo naštěstí zkušeně odhodil ještě před pádem. I přesto hřebenovka lákala, dostatečným varováním nebyla ani skupina trialistů v kompletní ochrané výstroji… Po hodině trápení jsme to vzdali a otočili se, v pravý okamžik že jsme se ještě stihli, i s nutnou zastávkou na opravu Davidova kolena, vrátit za příšeří a ne úplné tmy. 35km a 1100 nastoupaných metrů, další krásný odpočinkový den!

Všemi doporučovaný kaňon Goroppu, s nejvyššími strmými stěnami v Evropě, jsme nemohli vynechat, zvlášť když aplikace park4night poradila, že tam můžeme spát zdarma beze strachu z odhalení strážci zákona, na pozemku u majitele baru, stačí když u něj něco projíme nebo propijeme. Kuchyni už měl naštěstí zavřenou a tak “poplatek” za přespání řešil nákup nejprve čaje s grappou, pak už grappy samotné. Jak všichni varovali tak se taky stalo, v tomto místě jsme poprvé použili termovložku do spacáku, ranní teplota se blížila -5ti stupňům Celsia.
Kaňon je opravdu úžasný, trasa rozdělená podle obtížnosti třemi barvami (zelená i pro japonské turisty, žlutá pro dobrodružnější povahy, červená doporučená s horským vůdcem) jasná (ono se opravdu v místy 5 metrů úzkém a 300 metrů hlubokém kaňonu není kde ztratit) Nebýt neustálého focení, zelenou a žlutou bychom proběhli velmi rychle, oběd a před proklamovanou ferratou červeného úseku nasadit sedáky, skousnout zklamání z toho že zde žádná ferrata není, a rychle zpátky abychom to aspoň jednou stihli za světla. Sil ubývalo, ráno operované koleno bolelo… nestihli 🙂 Příště sbalíme lano a spaní a dáme i původně plánovanou dvoudenní okružní cestu přes Tiscali a Goroppu (dnes nedoporučovanou z důvodu vysokého stavu vody v zadní části kaňonu)

Jelikož Davidovi by se líbilo zkusit lezení na věžičku na pobřeží a Dillosauro za 6b+ na sokola je mimo naše možnosti a schůdnější Sinfonia del mulino bianco 6a je moc vzdálená, nový sektor Pedra Longa byla jasná volba 🙂 Protažení v Nostalgii 5a, ověření schopností v Canne al vento za 6a+, oběd a zlatý hřeb dne i celého výletu, 4 délková Signorina Fantasia 5c přímo nad mořem. Nebýt strachu o spolulezce nekrásnější cesta co jsem kdy lezl! Úžasné výhledy na útesy a křišťálově čistá voda daly zapomenout i na sprchu, jíž se nám těsně před začátkem lezení připomněl příboj. Po dolezení opatrný výšlap na vrchol věžičky, pomalé slanění dolů a před setměním se ještě dorazit v Piombo Fuso 6b. Pro dnešek stačilo, je přece Silvestr… se snadněji řekne než udělá – únava po celém dnu znamená že před 9.padá hlava a v 10 už spíme. Ani budík nařízený za 5 minut půlnoc nás na obhlídku ohňostrojů nad městem Tortolì ze spacáků nevytáhne.

Tím že jsme kaňon Goropu nedávali dvoudenní jsme ušetřili jeden den – co s ním? Pěknou procházku sliboval poloostrov Sinis s archeologickým nalezištěm Tharros, kde díky chybě v propočtech a zásobování (1. ledna prostě jídlo nekoupíme) došlo konečně i na dobrou pizzerii. Skalní most už jsme viděli ve vnitrozemí, tak proč neporovnat s mořským Arco di S’Archittu? Nakonec nám ani nevadilo že jsme nestihli vodopád Cascata di Capo Nieddu, stejně je nejlíp vidět pouze z moře a loď bychom v tomto období nesehnali. Namísto toho jsme si dali “luxusní” večeři na farmě kde lišky dávají dobrou noc. Co na tom že při příjezdu jsme odesílali aktuální pozici a detaily AirBnb nabídky známým, aby případně nalezli alespoň naše ostatky… Pan domácí byl nakonec velmi milý – myslí si to i David (strach z vykuchání už ho přešel) a dokonce nás přešla i původně zamýšlená strategie, že aspoň někdo nebude pít víno v kterém jsme očekávali uspávadlo 🙂 Dobré večerní náladě přispěly i opuncie zapíchané v Davidově jazyce – holt nemůžete chtít po holce, co právě ztratila kartáček na zuby, aby mikro jehličky z opuncie vymyla pečlivě 😀

Příjemné pobřežní městečko Bosa, ne nepodobné Veroně, jsme prošli za dopoledne. A když jsme zvládli poslat i pohledy babičkám, mohli jsme vyrazit na poslední lezeckou metu Monteleone Rocca Doria. První a jediné z našich tábořišť skoro oficiální, tudíž jsme se nemuseli bát že nás někdo v noci vyprovodí. Oblast nabízí stovku lezeckých cest všech obtížností i fun ferratu nad přehradou. Nejprve potěšila Cabocc 6a+ aby hned na to naopak pěkně potrápila krápníková El Ciaba 5c+, velmi pěkný byl L’asino di Troya 6b, ale nejzajímavější ze všech je v bývalém lomu oborhákovaný Tetris 6b. Podobnou cestu jinde nenajdete, člověk si připadá trochu jako ve vězení. Samotné kroky (kromě asi 5ti náročnějších metrů) nejsou těžké, obtížnost je zde za délku a potřebnou vytrvalost. Půl stupně přidávám i za lezení cesty s 10 preskama – mít 4 navíc, nenadával bych…

Rozloučení se Sardínií proběhlo kde jinde než v Algheru, které nás ač po Novém roce tak stále ještě ve svátečním kabátu zahřálo nejen na duši ale i na těle – oproti Monteleone bylo u moře alespoň o 10 stupňů víc.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.