Ráno jsme ujeli posledních pár chybějících kilometrů do Rotorua a Laďa mě vysadil přímo u vstupu do geotermálního parku Te Puia. Zde se mi podařilo zjistit, že od parku jezdí do centra autobus a tudíž můžu v parku strávit téměř 4 hodiny, což je výrazně víc než kdybych musel 4-5 km šlapat pěšky.
První jsem omrkl Papakura gejszír (který naposled tryskal v roce 2015 po dobu 36 hodin) a Ngararatuatara cooking pool, používaný pro unikátní vaření potravin v gejzíru uvnitř lněného koše.

Před ukázkou válečného tance Haka v podání domorodých Maorů jsem ještě stihl zajít do tradiční řezbářské školy. Doteď jsem ještě neměl moc šancí se s Maroy setkat, ale musím říct že legendy nelhali – jsou to všichni chlapy jako hora (a to i ženské 😀 ) Líbilo se mi že jsme si to mohli i vyzkoušet.

Po vystoupení jsem se přidal ke komentované prohlídce areálu gejzírů. Dozvěděli jsme se například, že Maoři umí být opravdu hlasití – když zde tančili svůj Haka tanec, třásli se protivníci i na protějším kopci (to zde ještě nebyl zástavba) – nejenom protože to slyšeli, ale protože se až tam třásla země.
Dále zde najdete i Kiwi house – ovšem jelikož jsou Kiwi noční ptáci, byli zalezlí ve svých domečcích a viděl jsem je pouze přes kameru v televizi…
Nejzajímavější byla ovšem tribuna pod kterou valí vřící voda (sedačky Vás příjemně nahřívali) a hlavně Nga mokai-a-Koko mud pool s vřícím blátem

Až 30 metrů vysoký gejzír Pohutu, zlatý hřeb celého parku, má tryskat 1x nebo 2x každou hodinu – tudíž bych jej měl 1005 vidět, když jsem na něj čekal +- od půl 12. Jenže se nějak zapomněl nebo se mu zrovna nechtělo a vypadalo to že jej nestihnu. Věděl jsem, že na autobus musím odcházet 12:30, pak jsem to posunul na 35, případně na 38 – jsem přece odpočatý a můžu utíkat ne, ale vidět se to musí… Naštěstí vytryskl přesně o půl, já si jej prohlédl v celé své kráse (i když na fotkách díky oblačnému pozadí nevynikne, ve skutečnosti to za to stálo)

Troška nervozity na zastávce MHD i v autobuse, ale všechno se stihlo a 13:20 už jsem seděl v autobuse na cestě do Hobitína. Malý problém nastal v prodejně suvenýrů, kde mě společně s pár dalšíma lidma řidič vysadil jako skupinku která se po Hobitíně nevrací do Rotorua ale pojede do Aucklandu = jenže ta paní co se o nás měla starat jej nějak nepochopila a chtěla nás posadit na autobus pryč okamžitě, bez návštěvy toho proč jsme tam přijeli… Naštěstí se všechno vysvětlilo a my nasedli do autobusu správného.
Trošku nepříjemné bylo že všichni měli zaplacený balíček Rotorua – Hobbiton – Auckland. Znamenalo to sice že tam určitě jeden autobus ještě dnes jede (mě se taková kombinace zabookovat nepodařila, to nejlepší co jsem našel byla prohlídka Hobitína končící v 16:55 ale poslední autobus měl odjíždět už v 16:50) a většinou tam bývá pár volných míst které řidič za úplatu rád obsadí, takže bych se do Aucklandu ASI měl ještě dnes dostat, ale byla to spíš taková informace pod pultem, doporučovali na to nespoléhat, najít si ubytování a jet až zítra….

Hobitín je opravdu nádherný a i když si za prohlídku nechají dobře zaplatit (80 NZD), uznávám že vytvoření něčeho takového něco stojí.
Střípky z natáčení?
= Ještě před pár lety na Zélandu byly 2 miliony lidí na 200 milionů ovcí – jenže ani jedna se Peter Jackson nezdála dostatečně vhodná a tudíž si nechal přivézt 25 tmavých ovcí ze Skotska. Tomu říkám odvaha 🙂 Ve filmu potom těchto 25 ovcí muselo být v pozadí každého záběru – aby to vypadalo že je jich všude plno.
= Některé „nory“ mají dveře obrovské, jiná malé ani ne po prsa, proč? Gandalf musí přece vypadat větší než Frodo a jelikož Peter Jackson nechtěl používat postprocessing, hobity natáčel před norou velkou, vůči které vypadali malí, zatímco Gandalfa před tou nejmenší 🙂
= I když Hobití nory byly nově postavené, měli vypadat starodávně, čehož jde lehce dosáhnout pokud je dřevo obrostlé mechem. Jenže co dělat když je dřevo nové a mech není? Udělat si mech umělý a na ploty přilepit…
= Všechny Hobitdomy jsou hluboké maximálně metr, žádný nevede dovnitř ani nemá místnosti. Vnitřní scény je jednodušší natáčet ve studiu, bez hluku, s lepším světlem…
= Strom nad Bilbovým domem byl v době natáčení Pána Prstenů velký – jak to udělat udělat aby pří pozdějším natáčení předcházejícího Hobita byl menší? Strom se vykopal a ve studiu vytvoříl umělý. Bohužel i tento opadává a tak občas chybí celé větve a údržba (vytváření nového listí a větví) je dost nákladné…
= I v Hobitíně (stejně jako ostatních středověkých městech) byl nějaký člověk zaměstnán jako town drunk = „městský ožrala“, který dostával (špatně) zaplaceno za to že pije pivo…
Na konci prohlídky jsme dostali pivo v ohstinci u Zeleného draka – jedná se o speciály vařené pouze zde, recept nemá nikdo jiný.

Jelikož po prohlídce následovalo povinných 20 minut v prodejně suvenýrů, využil jsem je na snahu najít někoho s volným místem v autě jedoucím do Aucklandu. Podařilo se na poslední chvíli, programátor z Christchurch zde byl řešit problémy s aplikací na vstupenky a vracel se domů. Díky předchozí práci v cestovní agentuře měl projetou polovinu světa a tudíž cesta ubíhala opravdu dobře – jen v Hamiltonu si z nás navigace udělala dobrý den a vzala nás na okružní prohlídku na předměstí…

Sestřenka Veronika s přítelem Tomášem mě vyzvedli na letišti a díky zastávce na pořádný burger a pivo na večeři jsem rychle zapomněl na celodenní půst. Po příjezdu k nim domů mi sice Veronika jako první ukázala kde mají sprchu a Tomáš nasměroval prst na pračku (týden free kempů šel poznat), ale díky vyřešení těchto drobností jsem nebyl vykázaný spát na zápraží a mohli jsme strávit příjemný večer a shledání po odhadem 15-ti letech trochu oslavit – Tomáš hrál na kytaru, Veronika na domorodou „trumpetu“ a já je přeřvával balalajkou. Jen s tím slavením se to nemohlo moc přehánět – můj pokoj byl sice plný doma vařeného piva, ale bylo mi řečeno, že pokud budou do rána všechny lahve prázdné, na žádný výlet se zítra nepojede 🙂