Ráno jsme využili internetu ve městě Levin a dořešili si administrativní záležitosti.
Hlavní byla kontrola aktualizované předpovědi počasí, jež nám potvrdila plány: úterý a čtvrtek relativně slušně => úterý Mount Taranaki, čtvrtek Tongariro Alpine Crossing, pondělí a středa déšť, tudíž vesměs přesuny v autě a odpočinek mezi treky.
Já poprosil hostel o poslání zapomenutého řidičáku k sestřence do Aucklandu, našel spojení a koupil vstupenky na pátek na gejzíry Te Puia v Rotorua a do Hobitína.
Laďa si podal žádost o prodloužení NZ víza a nakonec jsme se i objednali na výměnu prasklého čelního skla na autě. Prostě plně využité propršené dopoledne.

Cestou k sopce Taranaki jsme si dali pár zastávek na pobřeží – pískové útesy stáli rozhodně za pár minut našeho času stály.

Nocovat jsme chtěli u Dawson Falls infocentra, kde se rozpadli naše představy o tom, že na 2 518 metrů vysokou sopku Taranaki vylezeme. Sněhu je prostě ještě moc a půjčovny maček a cepínů už zde, od té doby co si vybavení půjčovali nezkušení turisti a umírali, nejsou. Povzbuzením byl aspoň západ slunce, při kterém se mraky na chvilku rozehnali a sopka se ukázala v plné kráse.

Brzy ráno jsme vyšli s cílem dosáhnout alespoň vedlejšího vrcholu, 1 966 metrů vysokého Fanthmans Peak, pojmenované po první Evropance, která horu slezla. Počáteční cesta mechovým lesem byla příjemná, pomník prvního pokořitele Everestu Edmunda Hillaryho povzbudivý, Hooker Shelter rozesmívající, ale pak to začalo. Zaprvé cesta nebyla přírodní ale schody, v nich se tvořili jezírka které nebylo jednoduché překračovat a tudíž nám po chvíli promáčely boty. A potom teprve začalo stoupání – a to asi nejhorší, co jsem kdy zažil. 600 výškových metrů na kilometr a půl dlouhé cestě by bylo náročných samo o sobě, ale co teprve když terén je nestálé kamení, takže co krok nahoru, to sjetí o půl kroku dolů. Když už se konečně tohle překonalo, následovala namrzlá sněhová pláň… Energie to stálo hodně, ale o to větší mohla být naše radost když jsme se nahoru vydrápali a dopřávali si vrcholové pivo.

V dálce jsme viděli i jednoho člověka, který se škrábal až na vrchol Taranaki, což Laďu strašně provokovalo a i mě začalo nahlodávat, nakonec ale rozum vzhledem k lavinovému nebezpečí a chybějícímu vybavení zvítězil (svah je opravdu prudký a riziko uklouznutí na namrzlém sněhu vysoké, navíc by to znamenalo strávit další minimálně 3 hodiny v promáčených botaskách). Žij dnes a bojuj zítra…

Cesta dolů nebyla o nic příjemnější než cesta nahoru – dokud jsme neobjevili že se na sněhu dá lyžovat i bez lyží, pak se to proměnilo v zábavu 🙂

Jelikož po návratu na parkoviště nepršelo, dali jsme si ještě procházku k Wilkies pools

Nakonec padl i Dawson Falls trek s nejdéle fungující vodní elektrárnou zélandu.

Filmový večer s vínem, tréninkem na ukulele a procvičováním angličtiny byl krásným zakončením náročného dne.