Nevím proč jsem si myslel že cesta z Nelsonu do Pictonu bude jednoduchá – no stopovat v dešti, bez pláštěnky na batoh, s čím dál víc věcmi které už z batohu přetékají a hlavně ne úplně nejkratší trasu, zas tak úplně jednoduché nebylo.
Ale opět se potvrdilo jací jsou lidé hodní:
– první pán (původem němec) mě svezl jen pár kilometrů na křižovatku na konec města – abych měl větší šanci
– druhý (Kiwi co žil celý život v Aucklandu až před necelým rokem se přestěhoval do Nelsonu) cca 15 kilometrů – abych nestál na přímém dešti, ale byl krytý střechou benzinky a měl větší šanci s někým kdo zastaví
– třetí (Kiwi z Christchurch, žila ve Skotsku, Jižní Korei i Africe) dobrých 100 kilometrů až do Blenheim. Až když jsem se ptal jestli se jako mladá hezká slečna nebojí brát stopaře tak se přiznala, že zastavila jen proto, že si myslela, že stojím u pokaženého auta, tak chtěla pomoct – ta cesta na benzinku nebyla marná 🙂 Pak se ale sama nabídla že má čas a klidně mě odveze až do cíle, což jsem s díky odmítl (zdá se mi že chtít po někom 60ti kilometrovou zajížďku by bylo trochu moc) Cesta s ní byla hodně příjemná a ukázala mi i řeku kudy prchal Bilbo Pytlík s trpaslíky z Elfího zajetí 🙂
– poslední (Kiwi z Marlborough, který pracoval v BNZ bance ve Wellingtonu – před pár lety stačilo málo a mohli jsme být kolegové) pán mě přivezl na terminál jedné trajektové společnosti a řekl že počká a zaveze mě na druhou, pokud by tato jela až za dlouho
Celkem asi 150 kilometrů (po horách) ujeto za něco málo víc než 3 hodiny – možná jsem měl jen štěstí, ale fakt si myslím že na světě pořád ještě existuje víc lidí hodných než těch zlých.
Na ferry jsem nastoupil na poslední možnou chvíli (myslel jsem že budu muset přes 3 hodiny čekat na další), dokonce mě vezlo speciální auto které se otáčelo jen pro mě abych to stihl
Do Wellingtonu jsem přijel po 6.večer, stále pršelo… no nic, po promenádě jsem prošel rovnou k hostelu, dnes to ještě vyležím a město omrknu zítra.
Při příchodu na hostel jsem zjistil že mé dnešní štěstí skončilo. Když jsem platil tak jsem si všiml že mi v peněžence chybí řidíčák! Jak si bez něj pozítří pújčím auto? Kde se mohl ztratit? Jakto, že jsem si toho nevšiml už při placení trajektu?
Po chvíli mi to docvaklo – možná že při check-in v Nelsonu nechtěla řidičák jen na ofocení (jak jsem si myslel), ale že si ho nechala jako zálohu za klíček. Proto když jsem dnes klíček vracel se ptala jestli tam mám občanku – ale já s klidem odpověděl že jsem žádnou zálohu nedával!
Kdybych aspoň před pár hodinami nezamítl nabídku na spolujízdu s tím, že si raději auto půjčím a můžu přesně tam kam chci já, teď už by mi návštěva trošku jiných míst zas tak moc nevadila…