Nepal den 18: z Tatopani do Ghorepani

​Nastal cas vratit se pro osusku. Motorku mi nikdo nepujci, kdy jezdi autobusy nikdo nevi, rozhodl jsem se vyzkouset stopovani.
Po trose premlouvani jsem se vesel hned do prvniho jeepu, celkem nas jelo 9. Vzadu to pro 3 bylo trochu natesno a na vymolech jsme si navzajem rozbijeli hlavy, ale jinak dobre, hlavne ze nemusim slapat – i kdyz… po 10 minutách v aute jsme pred sebou porad videli prvni most, od ktereho mi to vcera pesky trvalo 10 minut… po 3/4 hodine byla zastavka na caj, velkym prekvapenim bylo kdyz si sli vsichni (a to i +-80leti prarodice) hned po vysednuti z auta vycistit zuby.
Za odvoz jsem chtel zaplatit vsechny caje – nepodarilo se mi to, zaplatili i za me. Rodina z Lalbandi cestovala do klastera Muktinath, vcera byli v aute 16 hodin, dnes startovali ve 3 rano, pocitam ze do klastera se mohli dostat nekdy odpoledne. Meli v planu tam stravit cca hodinu az dve, pak zase zpatky do auta a domu. Lamanou anglictinou si stezovali na korupci ve vlade, hlavne na chybejici projekty na vystavbu cest. Pro predstavu o kvalite cesty – 14 km trvalo celkove 1 hodinu a 50 minut, tzn. prumerna rychlost 8 km za hodinu.
V Ghasa jsem se stal nejspokojenejsim, protoze pani domaci mi vrátila Flores rucnik.
Pokusim se z teto zkusenosti poucit a vzdy si psat jmena ubytovani kde jsem kdy spal – kdybych to vedel vcera, pravdepodobne by stacilo zavolat a po nekom by mi ho poslali…
8:15, vse potrebne zarizeno, nejblizsi autobus udajne pojede az za hodinu, zadny jeep na obzoru, tak jsem se vydal pesko behem zpatky. Po par kilometrech konecne prvni jeep, bohuzel plny (alespon na prvni pohled), ale i tak zastavili a vzali me. Tentokrat se jednalo o rodinu z Bhaktapur u Kathmandu, kteri uz se z klastera vraceli a v jeepu nas bylo 11. Tady uz vsichni mluvili anglicky plynule, teda krome asi 5ti leteho caparta, kteremu jsem se ale libil, a tak jsme probrali vsechno od Pokemonu po souboj v pace. Pri zastavce na fotku u vodopádu jsme se vsichni poradne vyradili ve vode a caparta jsem malem (nechtene) utopil. Samozřejmě take za cestu nic nechteli a jeste jsem na rozloučenou dostal balicek chipsu…
Co dodat na zaver? Jsem strašně rad ze jsem se rozhodl do Ghasy vratit. Ne kvuli rucniku, ale kvuli super pohostinnym lidem ktere jsem potkal.
Po úspěšném ranu jsem se nasnidal, sbalil (snad nic nezapomněl) a po 11 vyrazil spolecne s Alexandrem z Ruska na mozna nejtěžší vyslap treku. Pro priblizeni se bud k vyhlidce Poon Hill (muj cil), nebo k zakladnimu táboru Annapurny (Alexandruv) nas čekalo 1700 vyskovych metru na 15 kilometrech cesty. To je porce, na kterou se na horach vyrazi brzy z rana, ne az na poledne kdyz prazi slunce. Nekolikrat jsme se pekne zapotili, nekolikrat zmokli, ale v 6 jeste pred setmenim stastne dorazili do “Mountain view lodge & restaurant” v Ghorepani, kde na nas cekala tepla sprcha a vyborny Dal Baat na večeři.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

*

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..