Co je hlavní město Austrálie, Sydney (4,9 milionu lidí) nebo Melbourne (4,3 miliony)? Samozřejmě všichni ví že Canberra (250 tisíc obyvatel), a proč? Když se kolem roku 1900 začalo diskutovat co bude hlavní městem, lidé ze Sydney nechtěli v té době největší a moderní Melbourne, na druhou stranu ti z Melbourne nemohli dopustit, aby se hlavním městem stal jejich menší, i když historicky důležitější rival. Proto bylo vybráno místo na „půli cesty“. Nové jméno Canberra podle aboridžinského jazyka znamená „meeting place“, čímž by také místo vlády mělo být – místem kde se setkávají všichni lidé v zemi žijící. Mimochodem, boje mezi Melbourne a Sydney neustali dodnes a když v Sydney řeknete že příští meta vaší poznávací cesty je Melbourne, zeptají se „proč by tam vůbec někdo někdy chtěl jezdit?“

Cesta do Canberry se neobešla bez komplikací. V 7 ráno vzít vlak nebyl žádný problém. Ani v tak velkém městě jako je Melbourne brzy ráno na vlakovém nádraží žádný ruch není, problémy nastaly až v Albury, kde jsem měl z vlaku přesednout na autobus. A co se stalo? Stanici před Albury průvodčí zahlásil že kdo jede do Canberry, má přesednout zde. Což jsem naprosto nečekal a než se sbalil, tak už se mi nepodařilo otevřít dveře, byly zamčeny. Než jsem se rozhodl jestli táhnout za záchranou brzdu tak se vlak rozjel a já si nehorázně nadával že jsem to prošvihl. Jezdí zde jediný spoj za den a 62 dolarů za lístek který propadne taky nebylo nejpříjemnějších. Po 20 minutách strachu jsem zjistil že je možnost přesednout i v Albury a všechno bylo v pořádku…

Po vysednutí kolem 4. jsem zjistil že je zima, všechno je strašně daleko, autobusy MHD jsou drahé a jezdí naprosto nesmyslně a než bych se někam dostal tak už stejně bude všechno zavřeno. Zklamaný a nervózní z toho jak bude vypadat cesta pronajatým karavanem ze Sydney do Cairns, jestli zaplním auto nebo to budu muset platit všechno sám, jak se dostat na Nový Zéland a kterým směrem ho projet, jak se dostat zpátky domů jsem nevěděl co přesně dělat a zařizovat první. Tak jsem se na všechny problémy vykašlal, sedl si na vrchol City Hill a začal trénovat na ukulele – kupodivu byly po pár minutách brnkání všechny chmury zahnány a já mohl pokračovat spokojený a pln odhodlání si dál užívat 🙂

CS ubytování jsem našel Indky Chandrima, která zde studuje doktorát v oboru jaderné fyziky. Kromě toho že mi radila co a jak navštívit, tak také navařila výbornou večeři, jen jsme měli opět diskuzi ohledně toho co je a co není pikantní:)

Ráno jsem před otvíračkou National Museum of Australia našel svou první Australskou geocache a užil si u jezera nádherné počasí věštící příchod jara – opravdu příjemný pocit.

V muzeu mě zaujal popis vypalování buše slovy místních: „Fire is nothing. Just clean up. When you burn new grass coming up… new life all over.“ Prostě vypalování buše je potřeba, o tom se s vámi žádný Australan nebude bavit. Když to první přistěhovalci nedělali, brzy zjistili že je čeká hladomor.
Zajímavý byl také popis světu známému problému Australských zajíců: „The introduction of a few rabbits could do little harm and might provide a touch of home, in addition to a spot of hunting“, řekl v roce 1859 Thomas Austin. V Anglii to trvalo 6 století než se zajíci s lidskou pomocí rozšířili. Do Austrálie jich bylo přivezeno jen pár a šířili se rychlostí 130km za rok! V roce 1910 zaplavili celou Austrálii i když už od roku 1880 se Australané snažili jejich rozšíření zastavit. Nezůstávalo po nich naprosto nic, sežrali všechno! Já musím souhlasit, jsou vidět všude po ulici, kolem univerzity, ve městě…

Na chodníku slávy jsme poznal jediného člověka – v roce 1985 získal cenu „Australan roku“ Paul Hogan alias Krokodýl Dundee.

V národní knihovně jsem nenašel nic zajímavějšího než spoustu lidí kteří si četli – co jsem taky čekal… Snad jen výstavu obrazů, na které byl zachycen mořeplavec, který si na palubu vzal svou manželku v přestrojení za sluhu (v té době měly ženy vstup na palubu zakázán)

Co mě zaujalo byla Aboridžinská ambasáda (v podstatě cikánský stanový tábor) před starou budovou parlamentu (v současnosti využívané jako muzeum australské demokracie)

Nejlepší ze všeho byla komentovaná prohlídka budovy parlamentu. Budova parlamentu byla postavena na kopci, ale aby se politici nedívali na lidi shůry (mají tady být pro lidi a ne nad nimi), tak bylo 20 metrů vrcholu kopce odebráno, aby budova byla „pod zemí“. Nová budova byla otevřena v roce 1988 k 200 výročí „objevení Austrálie“ Jamesem Cookem a nachází se zde neuvěřitelných 4500 místností!
Na všech více než 2 tisících hodinách je vyznačen čas 4:26 a 7:26. Dává to poslancům a senátorům přesně 4 minuty od té doby co zazvoní budík, na to aby se dostali do hlasovací místnosti, pak se dveře uzamknou. Jak došli na 4 minuty, proč ne 3, 5, nebo 10? Zavedli nejstaršího politika do nejvzdálenějšího místa v budově a trvalo mu to 3:56 minut – když to nejstarší zvládne za tento čas, pak se tam do 4 minut musí dostat všichni. Obě hlasovací místnosti pro obě komory (jedna v barvě eukalyptu, druhé v barvě australské buše) mají spodní patro pro politiky, střední pro veřejnost a žurnalisty a vrchní zvukotěsné pro školy 🙂
Stožár na vlajku i vlajka samotná jsou jedny z největších na světě a díky působení větru a deště se musí měnit každý měsíc, déle nevydrží.

Na prohlídku Australského válečného memoriálu už nezbýval čas ani energie.

Při návratu na byt na mě čekali v okolí univerzity další papoušci.

Zajímavé je že za celou dobu pobytu (už i po cestě) jsem se nemohl zbavit pocitu že jsem ve Washingtonu DC. Neustále mi to něco připomínalo.