Když jsem vcera večer přijel, byl jsem nadšený z toho že je ubytovani plné, ale půjčili mi stan. První letošní kempovani a jeste k tomu u moře – nádhera.
Nadšení opadlo hned při stavbě stanu, koliky chyběli a to v silném vetru nebylo úplně ideální. Nevadí, dostal jsem kameny jako závaží aby stan neuletel… horší bylo ze spodní zip nesel zaskrknout – mít v noci ve stanu nějakého plaziveho návštěvníka bych opravdu nechtěl. Po rychlém okoupani (v silných vlnách, které vás hazou na ostré kameny a vy máte v mysli slečnu, co právě vyšla z vody celá zkrvavena, to na dlouhé plavání moc není) následovala už za úplné tmy stavba druhého stanu. Sice také bez koliku, ale s funkčním zipem. Skrz hlučný priboj, vitr který cloumal se stanem, horko, únavu a strach z případných návštěvníků se noc proměnila v noční můru a já téměř nespal.

Odjezd jsem nakonec odložil na 9. ráno (i když nespal od 4), abych si alespoň trochu odpočinul, ale to se ukazalo jako největší chyba celé cesty. I když dnes bylo potřeba ujet jen necelých 70 km po rovině, v polednim horku to bylo zabijacke.

Celé východní pobřeží je prakticky jenom moře, jedna silnice která se táhne od severu k jihu, pár vesnic případně městeček a hned hory – prostě nádherná přírodní scenérie. Západní pobřeží je rovinate a víc obydlené, nejlépe ho vystihuje příjezd do Kaohsiung (nemusim dodávat kde se mi libilo vic)

V Kaohsiung jsem přijel ke kamarádce Daniele, která mi ukázala super vyhlidku na městotajnou pláž (kterou znají všichni)univerzitní campus, přístavní doky predelany na luxusní butiky a večer jsme zakoncili nadhernym vyhledem ze střechy jejího domu.