Někdo už možná ví, že se v dubnu chystám do Nepálu na Annapurna Circuit trek.
Protože ujít 230 km, s celkovým převýšením kolem 9 000 výškových metrů (a dalších 9 000 po cestě dolů), během 15 dní asi nebude žádná sranda, je potřeba potrénovat. No a co pro to, abych to zvládl, dělám já? Kromě standardních aktivit na zlepšení fyzické kondice, jako je fotbal, běh, jízda na kole a plavání, jsem si řekl, že určitě nebude k zahození zkušenost s výšlapem na zasněženou horu. Když jsem se dozvěděl o tom, že kamarád organizuje zimní výpravu na nejvyšší horu Slovenska (i dřívějšího Československa), Gerlachovský štít (2 655 m.n.m), nebylo o čem přemýšlet.
Čekalo nás 1650 výškových metrů v plné polní, po zasněžené cestě (i necestě), s velmi příznivou předpovědí počasí:
teplota reálná: -17 stupňů Celsia
vítr: 25 – 50 km v hodině
obloha: čistá – zataženo
teplota pocitová: – moc
no prostě ideální podmínky pro trénink na Annapurnu 🙂
Odjezd byl stanoven na pátek 22:00 z Brna, příjezd do Tatranské Poljanky (1 020 m.n.m.) kolem 3. ráno.
Výšlap začal v 3:45 a za úplné tmy jsme se po zasněžené cestě dostali k Slezskému domu (1 670 m.n.m.) před 6. ráno, kdy se začínalo rozednívat a vycházející sluníčko slibovalo nádherné počasí. Na vrcholcích se proháněl silný vítr se sněhem, který pro změnu sliboval bílou tmu, možný pád a zranění nebo minimálně to, že se ztratíme. Každopádně dojemná reportáž ve večerních zprávách na Nově byla téměř jistá.
Po rychlé svačině, nasazení maček a přípravě cepínů jsme pokračovali s tím, že se na vrchol asi nedostaneme, ale pokud počasí alespoň trochu dovolí, tak se o to pokusíme.
Teď konečně začala ta nejzajímavější část cesty. Když nám neujížděly nohy na zledovatělém sněhu, tak jsme po propadali po pás (někdy i hlouběji) do nafoukaného prašanu. Udělat krok a spadnout o půl metru níž, muset se z toho vyhrabovat, abyste byli schopní se pokusit o další krok je mírně vyčerpávající i normálně, nejenom když jste 26 hodin nespali. Aby cesta nebyla nudná, tak nám Gerlach připravil neustálé střídání těchto dvou zábav. Ještě zajímavější byla mírně lezecká část, kdy jsme museli překonat skály. Nikdy jsem nechápal, jak se můžou lezci dostat na nejvyšší hory v zimních rukavicích, když já se kolikrát nemůžu udržet na konečcích prstů ani na nejlehčích cestách ve vyhřáté tělocvičně. Dnešní zkušenost mi ukázala, jakým neocenitelným pomocníkem je cepín, s kterým byl přelez míst, s kterýma bych měl i v létě problémy, doslova hračkou.
Po 8. ráno jsem se dostali do výšky 2 200 m.n.m, kde bohužel panovaly podmínky neslučitelné se s pokračováním výstupu. Vítr zesílil tak, že jsme byli rádi že nás to nesfouklo, mlha byla tak silná, že jsme se začínali obávat, abychom v pozdějších hodinách našli cestu zpět a zima byla opravdu jak v ruském filmu. I když čas jsme měli dobrý a během dopoledne bychom se na vrchol určitě dostali, zdravý rozum rozhodl že „hora nás tentokrát na vrchol nepustí“.
Následoval opatrný sestup spojený s nejdelší jízdou na skluzavce (jen tu typickou do bazénu jsme vyměnili za sněhovou) a návrat k autu. Čím víc jsme se blížili k autu, tím víc jsme potkávali místních, kteří si nalehko vyšli na prosluněnou procházku. To v nás vyvolávalo pocit selhání z toho, že jsem se na vrchol nedostali, ale pohled dozadu (s mračny a prohánějícím se sněhem) nás utvrdil v tom, že jsme se rozhodli správně. Rozloučili jsme se se slovy, že příležitost pokořit vrchol Gerlachu, ještě bude:)
Získané zkušenosti:
– v takové zimě opravdu není chuť na to sundat si rukavice a nechat si umrznout prsty při hltání studené svačiny
– 2 litrů zamrzlé vody se nenapiješ, je to opravdu jen zbytečné závaží v batohu
